Neodsuzujte rodiče, že nejsou podle vašich představ, možná právě to je na nich to nejcennější.

Vím, o čem mluvím. Zemřela mi maminka.

Vůbec jsem neměla v úmyslu tento fakt nějak zveřejňovat a osobně si myslím, že se jedná o tak intimní věc, že na sociální sítě a na internet nepatří. Pak mne ale inspirovala moje klientka, protože částečně věděla, jaký byl můj vztah s maminkou a řekla mi, že je to krásný příběh. A já si uvědomila, že by ten příběh mohl někomu pomoct třeba jen k zamyšlení

Maminka zemřela začátkem dubna. Náhle, neočekávaně, ve věku nedožitých 85 let. Ještě 1.4. mne vyvedla aprílem, byla s ní legrace a pohoda a říkala, že uvažuje o novém účesu.

Mamka hodně špatně chodila, ale jinak řídila auto, hledala věci na internetu, odepisovala na emaily, používala dotykový mobil (i když ten jí dával docela zabrat) a byla stále v obraze ohledně veškerého dění doma i ve světě.

Abyste o ní získali ještě lepší obrázek, tak musím říct, že vystudovala dvě vysoké školy, byla třikrát rozvedená a za svůj život procestovala 111 zemí, skoro tolik jako legendární dvojice Zikmund a Hanzelka.

Ano, cestování byla její velká vášeň a byla také chodící encyklopedií v oblasti historie a zeměpisu. Mám dojem, že bych o ní mohla mluvit hodiny….

Maminka byla člověk s obrovským potenciálem, zcela nekonvenční, netradiční a svobodomyslná. Velmi inspirující osobnost. Nicméně její maminka, moje babička, prý o ní kdysi prohlásila: „Jiřka je výborná, jen neměla mít nikdy děti.“

V osobním rozvoji se klade velký důraz na „mít na prvním místě sám sebe“. A to bylo to, čím se moje maminka řídila celý život.

Možná ale uznáte, že tuto vlastnost nemívají ty úplně nejbáječnější maminky, ty pečující, laskavé, chápající a bezpodmínečně milující maminky. A ona takovou také opravdu nebyla. Tím ale nechci říct, že by snad byla zlá. To tedy určitě ne!

Byla velmi velmi náročná a stále srovnávající a velmi pragmatická.

Jako kouč se ve své práci s klienty zaměřuji především na změnu blokujících podvědomých programů, které všichni máme především z dětství a věřte, že těch, které jsem měla já sama díky své mamce, bylo opravdu hodně.

Náš vztah také díky tomu prošel mnoha etapami a byly i takové etapy, kdy jsme se v podstatě nevídaly nebo jen z povinnosti. Tedy hlavně pak já jsem neměla potřebu ji vídat. Měla jsem již svoji rodinu a snažila se v ní dělat vše jinak, než to dělala ona.

Zazlívala jsem ji právě to, co na ni bylo nejcennější, její svobodomyslnost a nekonvenčnost. Zazlívala jsem jí, že nebyla tou pravou, tradiční maminkou. Zkrátka nebyla podle mých představ.

Já vím, já vím. Lidé zde nejsou, aby plnili naše představy a stejně tak ani my zde nejsme, abychom plnili něčí představy. Lidé mají žít po svém.

Jenže i když jsem to všechno věděla, nějak mi stále úplně nešlo ji odpustit a najít si k ní cestu. S tím mi až velice pomohla kamarádka Petra, také koučka. Díky koučinku s ní jsem svoji mamku konečně pochopila. Začala jsem si ji právě pro ty nevšední vlastnosti vážit. Také jsem si uvědomila, že ona to také neměla se svojí dcerou (tedy mnou) úplně jednoduché. V dospělosti jsem ji hodně kritizovala, odsuzovala a nepřijímala. Nechápala jsem její svobodnou duši a chtěla ji stále napasovat do „jak by to mělo být“. A v podstatě se na ní úkosem dívalo celé příbuzenstvo.

Asi před čtyřmi lety se ale její zdravotní stav dost zhoršil a já jsem byla jediná, kdo se o ní mohl starat. A tak jsme se začaly více sbližovat. Později se to ustálilo tak, že jsem ji navštěvovala minimálně jednou týdně, a kromě nákupů a lékařů jsme vždy spolu zašly na kávu. A já se začala na ty naše středy těšit.

Naše poslední středa 1.4. byla nejkrásnější, a za to jsem opravdu moc vděčná. Pohoda, smích, souznění, vzájemné naladění. Ve čtvrtek 2.4. jsem ji našla v bezvědomí, ze kterého se již neprobrala a já jsem skoro tři dny proplakala.

Stále ji vidím všude a ve všem. Začala jsem si uvědomovat, jak moc mi dala, jak moc je moje vnímání a to, co mám v životě ráda, ovlivněno právě touto výjimečnou ženou. Už mi jdou zase slzy do očí, když toto píši…

Jsem ji zkrátka vděčná za moc a moc mi chybí. Dřív mi dělalo problém vyslovit slovo „maminko“ a dnes říkám: „Maminko, děkuji.“

Proč to všechno píši? Je to vzkaz pro vás, kteří nemáte tradiční bezpodmínečně milující rodiče, kteří nemáte rodiče podle svých představ. Zkuste je pochopit, pochopit, proč jsou takoví, jací jsou. Říct si, jak jim asi je. Představit si sami sebe na jejich místě. Zkuste si všímat hlavně jejich dobrých stránek a ne je stále kritizovat a odsuzovat za ty špatné. Chápu, že to nemusí být vůbec jednoduché. Však ale ani my nejsme bezchybní a dokonalí.

Dostane se vám za to vzácného a nádherného souznění.

Vaše Luďka