Proč je dobré si věnovat více pozornosti?

Už dlouho ve mne zraje článek na téma Pozornost. Zase půjdu s vlastní kůží na trh. Ano, zase budu psát o tom, co jsem si sama prožila a co snad může pomoci i ostatním.

Někdy na konci léta jsem u sebe vypozorovala, že moje nálada opakovaně klesala, pokud jsem neměla pozornost lidí, na kterých mi záleží. Zažívala jsem docela nepříjemné pocity.

Jelikož jsem kouč, praktikuji sama na sobě metodu Emoční rovnice, nedávám mozku nic zadarmo a svými pocity se zabývám.

Proto jsem se i v tomto případě začala ptát sama sebe: „PROČ? Proč jsem se v té situaci cítila špatně? Co to znamená? Co to o mně vypovídá? Kdy se mi něco podobného již stalo v minulosti? Proč se mi tyto situace opakují?“

Začalo to zcela jistě už v dětství, kdy pro moji mamku byla důležitější její kariéra než já sama. A proto mě vychovávala v raném dětství babička. Zkrátka, neměla jsem pozornost mamky. Mamka mne vyměnila za někoho či něco jiného. (Nebojte, vztah s mamkou už mám vyřešen a vycházíme spolu hezky.)

Ve škole se mi pak stávalo, že když jsme byly tři kamarádky, zůstávala jsem já ta lichá.Taky se vám to někdy stalo? Nebyl to moc příjemný pocit, viďte? Zkrátka, neměla jsem pozornost od kamarádky. Kamarádka mne vyměnila za někoho jiného.

Pak se mi to samozřejmě občas opakovalo i ve vztazích. Jistě, podle metody Emočních rovnic se není vůbec čemu divit. Můj mozek už od dětství jel podle programu:

• Blízký mne může vyměnit.
• Pro blízkého nemám hodnotu.
• Pro blízkého nejsem zajímavá.
• Když nemám pozornost okolí, jako bych nebyla.
• Když nemám pozornost druhých, rozhodí mne to.
• Chybí mi pozornost.
• Když nemám pozornost, trpím.
• Bažím po pozornosti.
• Moje sebehodnota je postavená na tom, zda mám pozornost okolí.

No a další variace na dané téma. Cítíte to? Chápete to? Nebo to dokonce znáte? Kamarádka mi například říkala, že má něco podobného, ale ne s Pozorností, ale s Uznáním, tedy že její sebehodnota je závislá na uznání okolí. PRYČ S TÍM!!!

Řekla jsem si DOST! Nebudu se přece dál chovat k sobě stejně, jako se ke mně v dětství chovala moje mamka. Musím začít sama u sebe. Okolí mi přece nemůže dát pozornost, dokud si ji nejprve stoprocentně nedám já sama.

A byla z toho spousta otočených emočních programů, z nichž vybírám jen některé:

• Dopřávám si vrchovatě pozornosti, a proto po ní nebažím od ostatních.
• Už neřeším, koho a jak moc zajímám či nezajímám.
• Kašlu ostatním na jejich pozornost, je to na nich a já si dávám pozornosti dost.
• Hlavně samu sebe zajímám.
• Moje sebehodnota stojí na mne samotné, a ne na pozornosti okolí.

Velice se mi ulevilo, když jsem si uvědomila, že tento program sídlí v mé hlavě a že je fakt úplně zbytečné, aby tam byl dál. Už ho tam nechci.

A co se nestalo, tedy stalo? Najednou jsem začala vnímat, že mám pozornosti dost, aniž bych po ní nějak prahla. Okolí se ke mně začalo chovat jinak. Je to fakt až vtipné, jak to všechno funguje. Jak začne váš mozek vysílat něco jiného, tak i mozky v jeho okolí začnou jinak reagovat. Stále a znovu tedy platí, že pokud chcete něco od okolí, musíte si to nejprve dát sami sobě (Lásku, Pozornost, Uznání, Zájem…).

A ve svých úvahách jsem ještě pokračovala. Uvědomila jsem si, že snad všichni věnujeme až 90 % veškeré své energie a pozornosti převážně svému okolí, tedy vnějšímu světu kolem nás. Stále přemýšlíme, co někdo jiný? (partner, děti, šéf, kolega, kamarádi)…. Jak se má?…. Co by tomu řekl?…. Jak na to bude reagovat?…. a Proč udělal to a to?…. atd. atd. atd.

Nevěnujte prosím pozornost a energii jen tomu kolem vás a mimo vás. Zkuste se někdy, během dne, jen tak ze slušnosti, zeptat sami sebe: „Co ty, tam někde ve mně? Jak ty se vlastně máš?“ Věnujte si pozornost a zájem. Budete se cítit líp.

S láskou

Vaše Luďka